March, 2006 — Vývoj v energetice probíhá v mikroskocích, soudí generální ředitel Air Products pro východní Evropu Václav Harant. Dnes je na vzestupu využití zkapalněného zemního plynu, ale budoucnost stejně asi patří vodíku.

Dá se říci, kdy bude vodík jako zdroj energie konkurenceschopný ve srovnání s fosilními zdroji, zejména plynem a ropou?
Všechny zdroje jsou konkurenceschopné, když se dokáží v přepočtu dostat na úroveň 50 – 60 dolarů za barel, to je dnes známá magická hranice. Teprve pak může každá nová technologie vstoupit do komerčního využití v každodenním životě, ať jde o ekologický dům, novou elektrárnu či budoucí automobily. Vodík má jednoznačně budoucnost, ale ne tu nejbližší, myslím si, že jeho doba přijde až za deset, dvacet let. V současné době mají ještě své dobré časy před sebou nové technologie v plynárenství. Např. zkapalněný zemní plyn LNG, ale je to také např . technologie GTL – Gas to liquid (od plynu ke kapalině, plyn se může získávat i z uhlí).

LNG se dováží do Velké Británie a do Itálie ze severní Afriky, ale zatím to nejsou tak významné objemy.
LNG se vyplatí, až se bude dělat opravdu ve velkém. V roce 2003 činil celosvětový obrat dosahovaný v LNG asi 30 mld dolarů, výhled na rok 2010 představuje asi 60 mld. USD. Tankerů na LNG bylo v roce 2003 jen asi 120, v roce 2010 jich má být dvakrát tolik. V příštích letech se dvacet zemí stane exportéry LNG, osmnáct jich bude zkapalněný plyn dovážet a diverzifikovat tak své energetické zdroje. LNG není limitován dálkovými plynovody.

Jaký největší projekt se ve světě chystá?
V Barentsově moři, 600 kilometrů od Murmanska, je naleziště zemního plynu Štokman. Právě tam se počítá se zkapalňováním plynu a jeho dodávkami na východní pobřeží USA. V dubnu (2006) se rozhodne o tom, které světové společnosti vstoupí do konsorcia a zúčastní se projektu. Jsou z Norska, Ruska a USA. Norové jsou zatím jediní, kdo mají zkušenosti s těžbou plynu v Arktidě. Rusové běžně těží v místech přístupnějších, jako je Sibiř, těžba je tu také levnější.

Pro Rusko je však účast Američanů v konsorciu důležitá, vždyť chtějí dosáhnout toho, aby měli v roce 2010 pětinu z americké spotřeby LNG. V konsorciu budou nejen firmy, které se zabývají průzkumem a těžbou, ale také ty, které postaví technologie a potřebnou infrastrukturu.

Bude se vytěžený plyn zkapalňovat přímo na místě v Barentskově moři?
Odborníci debatují o tom, co je levnější. Lze to udělat v místě, lze také vybudovat potrubí na břeh a technologii na zkapalňování umístit tam. Pak se plyn plní do tankerů. Odborníci se dohadují, co je levnější.

Mezi ně patří také americká společnost Air Products?
Ano, vždyť dnes ovládá asi 85% celosvětového trhu technologií na zkapalňování zemního plynu. Ať již linky staví Shell, Conoco, Exon či kdokoli jiný, v 85% případů použije buď přímo naši technologii nebo licenci od naší firmy. Jde především o dodávku tzv. kolony, kde probíhá zkapalnění plynu ochlazením, což je srdcem toho zařízení.

První linku na LNG jsme vybudovali už v roce 1970 v Alžíru, ta nyní postupně zvyšuje kapacitu, má dosáhnout až 10 milionů tun LNG ročně. Zkapalňování plynu je aktuální pro Libyi, Alžírsko, ale další linka by se měla stavět také v Kataru. Máme podepsaný kontrakt s Jemenem, v roce 2009 dodáme dvě linky na LNG.

Pokud jde o Rusko a Štokman, buď dodáme technologii přímo nebo prostřednictvím firem, které v konsorciu budou. Záleží na tom, jaké rozhodnutí majitel naleziště přijme. Rusové údajně nedají z ruky víc než 30% práv na těžbu.

Proč bude LNG tak důležitý, když tomu dnes tak ještě není?
Svět se dramaticky mění. Nestabilita v mnoha zemích, kde se zemní plyn těží, nutí zákazníky, aby se přesouvali do politicky stabilnějších oblastí. Ve zkapalňování bude hrát velkou roli zcela jednoznačně Rusko, ale také např. Austrálie. Před deseti lety nedovážela LNG ani Čína, ani Indie, dnes dovážejí. Dochází k přerozdělení sil na trhu s plynem.

Účastní se Air Products vodíkových programů?
Máme dvě základní domény, LNG a vodík - jeho výrobu, distribuci a využití. Účastníme se výzkumu a vývoje spolu s univerzitami v různých zemích. Na výrobě vodíku se ve světovém měřítku podílíme padesáti procenty. Jde o její optimalizaci, aby byla efektivnější a kapitál, do ní vložený, byl dobře využitý. Určitým paradoxem je i to, že výzkum v oblasti vodíku je podporován i ropným průmyslem, tzn. konkurencí. Jak se ropa těží ze stále větších hloubek a obtížněji, tak má víc síry a musí se víc upravovat. K tomu se používá vodík. Čím horší ropa, tím víc je ho třeba. Rafinérie dnes potřebují dvojnásobek vodíku v porovnání s dobou před deseti lety. I ve střední Evropě plánujeme rozšířit dvojnásobně kapacitu výroby vodíku. Pilotní projekt máme v rafinérii v Litvínově, chceme postavit další zdroj, zřejmě na Slovensku. Je to řízené potřebou průmyslu, který ho potřebuje v různých procesech víc a víc.