Vodík společnosti Air Products začal sloužit jako palivo pro ponorky řeckého a korejského válečného námořnictva

Září 2006, Enrico Fermi by se divil. Tento italský jaderný fyzik, který utekl před fašismem do Spojených států, byl jedním z prvních mužů, kteří poukázali na možnost využít teplo vznikající p ři  jaderné štěpné reakci pro pohon turbín v ponorkách. Jeho myšlenka se ale ve 40. letech minulého století nesetkala s pochopením. Trvalo dalš í desetiletí, než byla první atomová ponorka spuštěna na vodu a než se vedle atomové pumy stala druhým strategickým trumfem studené války.

Atomové ponorky jako šedé neviditelné stíny vládly oceánům půl století, než jim pod hladinu vplul konkurent. Staly se j ím ponorky na vodíkový pohon, které zpřístupnily výhody této zbraně i státům, jež si atom nemohly dovolit.

Po německém námořnictvu, které uvedlo první ponorku s vodíkovým pohonem do pravidelného provozu v červnu 2002, jsou Řecko a Korejská republika dalšími zeměmi, jež aplikovaly palivo budoucnosti pro vyu žití v r ámci sv ý ch podmořských obranných sil. Vodík se v ponorkách přeměňuje v palivových článcích na stejnosměrný elektrický proud a následně se rozvádí standardním způsobem do palubní sítě. Hlavním spotřebičem je trakční motor, který roztáčí lodní šroub. Ponorky vyvinula německá loděnice Howaldswerke Deutsche Werft GmbH (HDW).

První ponorné čluny se začaly stavět již na přelomu 19. a 20. století, ponorka jako nová neviditelná zbraň se poprvé významně prosadila za první světové války. Až do vzniku atomových ponorek v 50. letech však trpěla obrovskou nevýhodou, kterou byla závislost na atmosférickém vzduchu. Hlavním zdrojem energie byl dieselový motor, který byl po vynoření hnací jednotkou a dobíjel elektrické akumulátory. Ty zajišťovaly pohon pod hladinou. Jejich kapacita stačila jen na několik desítek hodin při malé rychlosti do 4 uzlů. Pak se ponorka musela vynořit. Většinu doby tak musela trávit nad hladinou, což omezovalo její taktické využití a zvyšovalo zranitelnost.

Nezanedbatelný byl i fakt, že ponorku na nekonečné mořské pláni prozrazoval výfukový dým. Tento zdánlivý detail se stal mnoha posádkám osudným a v boji o Atlantik za druhé světové války přispěl k vítězství spojenců.

Pohon s využitím palivových článků tento problém odstranil. Neprodukuje dým, odpadní teplo ani hluk, ponorka je tedy podstatně lépe ukryta před nepřátelským pozorováním. Hlavní výhodou je ale to, že doba ponoru se prodloužila na několik měsíců. Také rychlost pod hladinou je podstatně vyšší. Vodíková ponorka se tak svými vlastnostmi přibližuje ponorce na jaderný pohon, ovšem je významně levnější a odpadají těžkosti s radioaktivním palivem.

Dodavatelem vodíkového systému je americký výrobce technických plynů a zařízení pro jejich aplikace, společnost Air Products. Jedním z důvodů, proč vyhrála soutěž na dodávky vodíku pro ponorky, je doba tankování, kter á je kratší než u konkurence. Vodík se do ponorky přečerpává přibližně osmnáct hodin. Čím kratší je tato doba, tím efektivnější je taktické využití plavidla, jeho nižší zranitelnost a vyšší bojová hodnota.

Technologie Air Products je zajímavá i tím, že zde došlo k obrácenému v ývojovému postupu než obvykle. High-tech technologie se zpravidla rodí v rámci vojenského výzkumu a až později jsou „uvolňovány" do civilního sektoru. Kryogenní vodíkové kompresory Air Products byly oproti tomu nejdříve vyvinuty pro průmyslové aplikace, až pak přizpůsobeny pro vodíkové palivové články a na vojenské využití došlo až v poslední řadě.